Nemusím být perfektní

Nebo jo?
Já vlastně ani nevím.
Co vím je, proč můj závazek tvořit alespoň jeden můj článek týdně proměnil jen v další výčitku.

Že nemám čas?
Inspiraci?
Energii nebo chuť?

Ale kdepak. To všechno by se našlo. Jenže je tu ještě jedna věc. Jedna emoce, která je mnohem silnější než všechny ostatní.

Strach.

Jsem copywriter.

Vím, jak psát pro čtenáře a pro úspěch a pro algoritmy.
Jen jsem na dlouho zapomněla, jak psát pro svou duši.

Můj mozek i můj WordPress i můj Obsidian a Keep, ti všichni jsou zahlcený nápady a tématy.
Stačí se jen na chvíli odpojit a slyšet ticho, aby ke mně ta touha začala znovu promlouvat.
Jenže pak si sednu, otevřu počítač a najednou jako by mě zahalila deka.

Ne ta příjemná těžká deka, která vás obejme a přijímá vás, jací jste, ale deka strachu a hrůzy. Deka plná nánosů a očekávání. A k ní se přidává hlas, který zná tak dobře většina z nás.

• Koho to zajímá?
• Máš to podložený?
• Kdo jsi, abys mohla mluvit o pocitech a o tom, co s námi dnešní svět dělá?
• Máš z toho snad titul?
• A tamten článek, co chceš napsat už roky… víš, že ti zabere minimálně 20 hodin a stejně už to řeklo 20 lidí před tebou?
• Proč se do toho pouštět? Stejně nechceš na sociální sítě a víš, že nezvládneš být konzistentní, ani kdyby byl v sázce tvůj život.

Blablabla.
A tak si místo toho otevřu e-mail a Reddit a zabíjím ten hlas v požadavcích a starostech jiných lidí.
Jenže spolu s ním zabíjím i sama sebe.

Je tenhle článek předzvěstí a slibem a závazkem sama k sobě, že od teď to bude konečně jinak?

Doufám, ale úplně nevěřím. Ať je čímkoliv, přináší mi úlevu. Protože zase jednou, po tak dlouhý době zase říkám to, co chci.

Bez studií.
Bez nánosů očekávání.
Jen to, co chci a co cítím.

A co chci teď nejvíc? Opět cítit, jaké to je existovat. Místo algoritmů psát pro sebe.
Chci podpořit ten malý doutnající uhlík zvědavosti, který se po tak dlouhé době konečně vrací.
Chci se vrátit se sama k sobě. K tý holce, která miluje nasávat vědomosti. Miluje psát a sdílet nikoli kvůli algoritmu, ale pro tu úžasnou radost a úžas, kterou poznávání a tvoření do života přináší.
Protože tvořit nejen pro přežití, ale pro radost, je smysl života.

Článek Tvor je od slova tvořit se nejdříve objevil na Pomalý život.

Pomalé vedení je jiné fungování mozku. Frustrující, ale s hloupostí nemá nic společného. Něco o tom vím, protože ho sama mám. Znáte takový to, když na vás někdo mluví a vám chvilku trvá, než to doteče? Nebo tu chvíli mezi vyřčením vtipu a jeho pochopením? Tak to je, prosím, můj normál, který se zdaleka neomezuje jen na zmíněné situace.

$$Pomalost není hloupost (i když tak působí)

Rychlé vedení vidí a koná. Chrlí nápady a úkoly zvládá nadsvětelnou rychlostí, zatímco pomalé vedení čučí jak puk. Občas dokonce nevykoktá ani své jméno. Nebudu kecat. V téhle pomalosti výhody opravdu nevidím. Často působí jako prokletí, přestože je to prostě jen jiné nastavení mozku, které se nedá nijak zvlášť ovlivnit. Dneska už ale vím, že kognitivní rychlost nemá s inteligencí nic společného. Alespoň to říkají studie. Myšlenkový lenochod může být stejně inteligentní jako kolibřík, jenom mu to trochu trvá.

Rychlost zpracování informací (kognitivní rychlost)

Podle posledních průzkumů máme všichni pomalé vedení; informace zpracováváme rychlostí 10 bitů za sekundu¹. A přiznejme si – každému se občas stane, že trochu trvá, než mu něco doteče od uší (nebo očí) do mozku. Lidem s „pomalým vedením“ se to stává o něco častěji – často v míře, která představuje problém při studiu, v zaměstnání nebo během sociálních interakcí. Dokonce se může zdát, že osoba, se kterou mluvíte, trochu laguje². A teď si představte, že na vás učitel ve škole nebo šéf na poradě chrlí informace kulometnou rychlostí a vám teprve pomalu dochází, že byste mohli pozdravit³. Nic moc.

Co za pomalým vedením stojí?

Stejně jako na spoustu věcí kolem mozku, ani na tuhle otázku zatím neexistuje jednoznačná odpověď. Teorií je několik.

1. Možná za to může příliš tenká myelinová pochva, která chrání neurony a zrychluje přenos signálů.
2. Možná mají lidé s nižší kognitivní rychlostí méně neurotransmiterů, které v mozku slouží k přenosu informací.
3. A nakonec moje nejobíbenější teorie: možná máme méně organizované neuronové sítě v čelním laloku.⁴ „Chaos v mozku“ celkem popisuje celou mou osobnost.

Pomalejší kognitivní rychlost jde ruku v ruce s různými diagnózami. Často se objevuje u lidí s úzkostí⁵, ADHD nebo poruchou autistického spektra.

Pamatujte si jedno: Rychlost zpracování informací neříká nic o vaší inteligenci. To, že jste pomalejší, neznamená, že jste méněcenní. Jen přemýšlíte jinak. Možná dokonce líp.

Jde s pomalým vedením něco dělat?

Podle informací, které jsem zatím našla, to není žádná sláva. Cleveland Clinic doporučuje trénink prostřednictvím čtení (čtu jak divá a zlepšení se nekoná), hlavolamů a her a samozřejmě nesmí chybět ani zmínka kvalitního spánku a stravy.

Hodně záleží na příčině, věku i na tom, s jakou oblastí má člověk konkrétně problémy. V případě problémů jako ADHD může kognitivní rychlost zlepšit medikace a terapie. Většina pomalejších lidí po čase dojde k vlastním berličkám a mechanismům, které jim pomáhají ve společnosti přežít. Já maximálně podporuju asynchronní komunikaci, na všechno si dávám dostatek času a pokud po mně někdo chce odpověď v rámci konverzace, většinou řeknu, že si to musím promyslet a odpovím později.

Kde to jde, volím zbabělou⁶ cestu. Důsledně se vyhýbám situacím, kde tato má vlastnost nepříjemně vyniká – telefonování ještě přežiju, ale společenské hry a jiné skupinové aktivity nepřicházejí do úvahy.

Máte své strategie, které byste chtěli zmínit? Napište mi na marketa ( @ ) pomalyzivot.cz!

Co dál?

Tohle měla být nedělní rychlovka. Zamyšlení nad tím, že pomalé vedení používáme jako urážku a výsměch, aniž bychom si uvědomili, že jde o reálnou mechaniku mozku. Jak jsem se do toho pustila, začala jsem se do toho nořit víc a víc. Protože jde o zajímavé téma, které je velmi úzce spojené s mými zájmy, článek se pravděpodobně dočká rozšíření. Než na to dojde, můžete se podívat, jak se mi (ne)daří můj drobný experiment.

Zdroje:

1. https://www.understood.org/en/articles/processing-speed-what-you-need-to-know
2. https://psycnet.apa.org/record/2007-10430-012
3. https://my.clevelandclinic.org/health/articles/processing-speed
4. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC12320479/
5. https://www.nzip.cz/rejstrikovy-pojem/3380
6. Můj mozek a jeho záseky

Článek Mám pomalé vedení. No a co? se nejdříve objevil na Pomalý život.

Tohle místo má lidem přinášet klid. Kousek toho, čemu se vzdalujeme čím dál tím víc. Navíc často mluvím o tom, jak se nemá cenu sedřít z kůže kvůli pár korunám – co s penězi, když člověk nemá čas a energii, aby si je užil? Jenže místo abych se tím, čemu skrz nasrkz věřím řídila, do roku 2026 jsem vstoupila přesně v opačném rytmu: 6:00–15:00 jedna práce, 16:00–20:00 druhá práce a víkend se liší jen tím, že si předtím vším trochu poležím.

Možná přeháním. Liší se taky palačinkami a přece jen si toho odpočinku dopřeju trochu víc. Ale že bych stíhala žít jak chci? O tom se rozhodně mluvit nedá.

S tímhle končím. Na tenhle grind jednoduše nejsem stavěná. Vím, že je v lidských silách zvládnout mnohem víc. Ale v těch mých ne a kdybych měla takhle pokračovat, dřív nebo později by mě to mohlo stát mnohem víc než aktuální týdenní bolehlav.

Nebude to úplně snadný, protože si určitě nechci odstřihnout žádné možnosti, ale musím k nim přistupovat mnohem pomaleji a opatrněji. A prioritizovat to, co je skutečně důležitý. Třeba procházky a taky tenhle web a jeho budoucnost.

Tak snad v průběhu února konečně zase trochu zpomalím.

Článek Káže klid, žije grind se nejdříve objevil na Pomalý život.

Jo, zafungovala na to, že si vedu jisté tabulky, ve kterých sleduju jisté parametry. Ale tady ten projekt? Ani čárka. Brzdí mě strach. Strach znovu začít a znovu neuspět. A taky trochu moje klasická lenost.

Ale už to nejde. Leden už je ve své druhé půlce a já furt nic? Tímhle tedy začínám svůj titěrný experiment: Projekt pomalý život. A jak radí Le Cunnf říkám: Každý týden tu publikuju alespoň jeden (jakkoliv dlouhý) text.

Texty se budou věnovat buď mým nápadům a myšlenkám, tomu, co mám ve svém „publikačním plánu,“ nebo pokrokům v tomto mém projektu.

Plány mám poměrně velkolepé. Ale hodlám s nimi postupovat velmi opatrně. Současně, podle Malých experimentů, asi alespoň částečně veřejně.

Do konce března si dávám poctivý detox od všech sociálních sítí. Uvidím, co za tu dobu zvládnu a jak je začnu používat k propagaci tohoto poté.

Tohle je ten nejmenší možný krok. Ale je na světě. Tak hurá a jedem!

Jak se experimentu daří?

• 1. týden to bylo těsné, ale je to venku: Káže klid, žije grind
• 2. týden = neúspěch
• 3. týden = neúspěch
• 4. týden: Mám pomalé vedení. No a co?

Nedaří! Ale já to nevzdávám a znovu naskočím.

O mnoho týdnů později…
Že by restart? To sice nevím, ale doufat můžu, takže:

1. týden podruhé: Tvor je od slova tvořit

Článek Malý, drobný experiment se nejdříve objevil na Pomalý život.

Hodnocení: 7,5/10

Čtení jemné a něžné se špetkou akademična. S hlavní hrdinkou Emily se sžije snad každá „tak trochu jiná“ holka. Já teda rozhodně.

Audio verze, vlastní čtení, pouštět jen na vlastní nebezpečí.

Emily nikdy neví, co říct, co dělat s rukama a během prvního večera si proti sobě znepřátelí celou vesnici, aniž by tušila, co provedla. Dělá jeden komunikační přešlap za druhým, je trochu mrzoutská a miluje samotu. Raději než cokoliv jiného je zalezlá doma se svou encyklopedií a přerostlým psem.

Celá já.

Ale pro svou enclyklopedii, pro tu je zase schopná lecčeho. Třeba vyrazit z pohodlí své kanceláře na cambridgské univerzitě až na konec světa – na severský ostrov, do opuštěné a studené chatrče, kde najde… no, to už si tuhletu kouzelnou knihu musíte přečíst sami.

Romantika je.

Ale je příjemně pomalá.

Jen jméno nastávajícího mi pokaždé na obličeji vyčarovalo mírný úsměšek.

Verdikt „recenze“?

Tenhle příběh má všechno, co mám ráda. Alternativní přelom 19. a 20. století, akademička, samotářka, útulnost, kouzla & folklor, roztomilost a hlavně žádné velké drama.

Prostě milé čtení, které rozhodně patří do škatulky „cozy vibes“.

Na podzim k šálku čaje a kousku dýňového koláčku jak dělané.

Doma mám první díl Emily ve čtečce a k tomu ještě v angličtině. Vážně uvažuji o koupi české papírové verze. Jak kvůli nádhernému jazyku, tak kvůli krásné obálce. V originále mi toho určitě spoustu uniklo a navíc jsem vyloženě zvědavá na překlad v podání Ivany Svobodové.

Markéta

Článek Encyklopedie víl Emily Wildové se nejdříve objevil na Pomalý život.